Fotogalerie - Norsko 2023

NORSKO 2023

Norsko je perla Skandinávie, kterou jsme léta odkládali na neurčito, protože podíl offroad/asfalt je v této nádherné zemi 1%/99%. Ale vidět na vlastní oči všechny ty přírodní krásy jsme prostě chtěli, a tak jsme letos v srpnu vyrazili opačným směrem, než obvykle. Vzhledem k rozloze Norska bylo důležité si na začátku ujasnit, co chceme vidět, kam chceme vylézt nebo kde se jen tak toulat.

Původně jsme uvažovali o tom, že pojedeme Lofoty a sever Norska, který není poznamenán masovým turismem tak jako jihozápad, ale právě na jihu jsme chtěli podniknout několik treků převážně k úchvatným ledovcům. A tak jsme s ohledem na norskou drahotu zabalili plno jídla a hlavně alkoholu a vyrazili do dánského Hirsthalsu na trajekt.

Hirsthals: 10 min od tohoto přístavu jsou úžasně dlouhé písečné pláže, po kterých se můžete projíždět autem, ale cedule hovoří jasně a kempovat by se na nich nemělo. Tady jsme pak poprvé použili pohon 4x4 a po odpoledni stráveném na pláži jsme si našli krásně zašité místo z druhé strany za písečnými dunami, kde vlny byly slyšet jen vzdáleně a západ slunce za duny porostlé trávou byl okouzlující.

Preikestolen – nejpopupárnější trek v Norsku: vyražte hodně brzy, nebo hodně pozdě! My si zvolili tu druhou variantu a udělali jsme dobře. Vyšli jsme po 16 hodině a proti nám šly dolů doslova stovky lidí, z nichž velká většina vůbec netušila, jak velké převýšení i náročný terén je na pouhých 8 kilometrech čeká. Ta paní s kabelkou přes rameno a igelitkou v ruce měla teda dost nešťastný výraz. Cestou na vrchol určitě sejděte z hlavní trasy a dejte si „Hill trail“, tedy náročnější variantu treku, kdy nejprve přijdete horem nad Kazatelnu s krásným výhlem na fjord i kvádr a pak se vraťte hlavní trasou po tzv. „Cliff trailu.“

Vodopády, vodopády, vodopády: monumentální, všudypřítomné, nádherné, padající ze strmých skal okolo silnic všude kolem vás. Viděli jsme jich nespočet. Po dešti se jejich síla i počet ještě znásobí, v jednom údolí na pár set metrech jsme jich napočítali desítky. Náš favorit? Langfossen, délka 612 m – vyšplhejte po skále, co nejvýš to půjde, ale v celé jeho kráse si ho užijete jen s dostatečným odstupem.

Útěk z jihu před „Hansem“: vůbec jsme netušili, že utíkáme před tak silnou bouří s lijáky a následnými záplavami. Předpověd prostě říkala, že má týden pršet, tak jsme se sebrali a jeli na Lofoty. Je pravda, že se s námi pod náporem rozbouřené řeky občas třásl nějaký most, ale že to jsou největší deště za posledních 25 let jsme netušili. Nicméně za den a půl jsme z toho byli venku, okolo Trondheimu jsme vjeli do nějakého tunelu a když jsme z něj vyjeli, bylo azúro. Mimochodem v Norsku jsme jeli nejdelším silničním tunelem na světě (Laerdal 24,5km), a také nejdelším a nejhlubším podmořským silničním tunelem (Ryfalke 14,4 km). A taky jsme předtím ještě nikdy nejeli tunelem s kruhovým objezdem!

Lofoty a Vesterály: pět dnů dechberoucí až napozemsky krásné scenérie. Na tomto souostroví jsme nikam nespěchali, při odlivu jsme se brouzdali po „karibských plážích“, procházeli se po půvabných rybářských vesnicích, jeli na velryby, viděli losa u jezera, ochutnali místní speciality a měli dva nádherné offroadové bivaky pod nasvícenými skalami ve společnosti zvídavých ovcí. A naše nejoblíbenější pláže? Kolbeinsanden bez lidí, překrásná Storsandnes a Hauklandstranda s neuveřitenými panoramaty.

Senja: další okouzlující ostrov jako vystřižený z Jurského parku. K tomu mlžný opar, který první dva dny zahaloval vršky kopců, dodával krajině až mystický nádech. Naším hlavním cílem byl výstup na horu Hesten s výhledem na sousední monumentální vrchol Segla. Trek můžete jít i klasickou středně náročnou cestou, ale my si zvolili okružní trasu cca 5km zprava na Hesten „po modré“ a pak z vrcholu Hestenu dolů směrem k Segle. No není modrá, jako modrá. Nic tak náročného jsme v životě nešli, cesta prakticky neexistovala, ze začátku jen nestabilní balvany na brutálně strmém svahu a poslední úseky byly velice úzké s hlubokým srázem pod námi. Ale ta hora, ta hora!

Ze Senji přes polární kruh na Trondheim a Atlantic Road: je to nádherná cesta, která je zejména na severu obklopená horami, hustými lesy, jezery a fjordy. A nějaké zajímavosti? Město Trondheim se pyšní největší středověkou katedrálou Skandinávie a zejména průčelí Nidaroského dómu je mimořádně krásné. V Arctic Circle centru na polárním kruhu dělají výborný stejk z chudáka soba a obsluhuje tam sympatická Slovenka. Po Atlantic Road se proháněl Daniel Craig v poslední Bondovce No Time to Die a je bezpochyby jasné, že nejkrásnější záběry Atlantské cesty pořídíte z dronu.

Zpátky na jihozápad: ledovce nám nedávaly spát, takže jsme se začali pomalu vracet na jih a po cestě si dali dvě úžasné horské mýtné cesty Aursjovegen a Strynefjellsvegen, obě s nezapomenutelnými 4x4 bivaky. Na Aursjovegen jsme ho pojmenovali bivak u sedmi vodopádů a fotka zdaleka nemůže vystihnout všechnu tu krásu 360° kolem. Taky proslulá Trolí stezka v obklopení skal a vodopádů a fjord Geiranger byly po cestě, takže by byla škoda je vynechat. U ledovcového fjordu Geiranger je možnost jít lesem 300m na další vyhlídky a určitě toho využijte, uvidíte tento úchvatný záliv i s vodopády 7 sester z daleko lepšího úhlu a bez lidí.

Jostedalsbreen – největší ledovec pevninské Evropy: První ledovcový splaz, který jsme navštívili, je jen kousek od silnice, ale protože bylo cca 18h, tak tam skoro nikdo nebyl. Boyabreen obklopuje krásná scenérie, jezero, vodopády a večer bez lidí si to můžete v klidu užít. Na další splaz jsme se ale těšili nejvíc. Už jen asfaltová cesta k němu je zážitek. Pojedete 30km úzkou jednoproudou silničkou s mnoha tunely a kolem malebného jezera. Austerdalsbreen je prý nejkrásněnjší ledovcovou scenérií v Evropě a nás dostal nejen ledovec a jeho nádherná řeka, ale i samotný trek v délce 14km. Ten je zpočátku celkem náročný, pak se cesta údolím pěkně srovná a na konci, pokud chcete vidět tu nádheru i ze shora, tak si opět docela zašplháte. Ledovec takhle zblízka vyvolává opravdu velké emoce a respekt. K tomuto ledovci se dostanete tzv. „na dotek“, ale pod převisy, nebo do jeskyní určitě nechoďte, protože kdyby se odlomil kus tajícího ledu, tak by po vás nezbyl ani mastný flek. Další třešničkou na dortu byl pak dvoudenní bivak na rozlehlé pláni s výhledem na další ze splazů Jostedalsbreen. Za vjezd na tuto planinu zaplatíte pouze 70 NOK a pak se jen kocháte top výhledem na krásné skály, vodopády a glacier. Ten večer po treku nám ledovec připravil neuvěřitelné představení, kdy se nebe nad ledem v průběhu několika hodin měnilo od azurově modré přes nízko plující mraky až po temné vrstvy oblaků v mnoha odstínech šedivé…a nakonec západ slunce a červánky, které vyvolaly fantastický dojem ledovce v plamenech.

Trolltunga – slavný trek na Trolí jazyk: řekli jsme si, že jestli bude hezky, tak půjdeme a ono hezky bylo. Do roku 2010 chodilo na Trolltungu 800 lidí ročně, teď je jich 80 000...kdo nemá fotku z jazyka, jako by nebyl a ve frontě se stojí i dvě hodiny. My jsme o fotku nestáli, líbí se nám tento ikonický skalní útvar bez lidí, jen s tím božským výhledem. Za těch 20km a 8h cesty se několikrát změnilo počasí od modrého nebe přes mlhu až k 10 minutovému dešti. Typické Norsko. Túra je to skvělá, náročná a lidí bylo kupodivu málo, fronta byla tak na 20 minut..Spali jsme ve stanu na parkovišti P2, kde jsou všude zákazové cedule. Zeptali jsme se totiž předem místního „šerifa“, jestli to půjde a řekl, že přespat můžeme, tak dostal dvě piva. Pak jsme zjistili, že tam i přes zákaz přespává plno lidí, a to bez zeptání a bez piva.

Folgefonna: Další skvělý trek i bivak byl u ledovce Folgefonna nedaleko městečka Odda. Túra k jeho ledovcovému splazu Buerbreen má necelých 5km a začíná v krásném, až pohádkovém lese, ale dál pokračuje spíš jako ferrata kombinovaná se strmými výstupy. Nic pro malé děti a psy, takže paní s jezevčíkem to vzdala hned na začátku. V průběhu náročné cesty na vás čekají lana, řetězy a různá přemostění. Už v průběhu treku, ale především pak na jeho konci, si užíváte výhledy na další ledovou nádheru nad divokou řekou a zeleným údolím. Všechny ledovce bohužel odtávají rychlým tempem, čehož smutným důkazem jsou právě krásné vodopády a řeky, které z nich vytékají. Bivakovali jsme na rozlehlém privátním pozemku u výběhu pro koně s nezapomenutelným výhledem na ledovec. Není tam vůbec žádné zázemí, ale je to úžasné místo nedaleko stylové restaurace Buer, kde zaplatíte za „kempování“ a můžete si tam dát skvělé jídlo, nebo jen kávu s typickým skořicovým šnekem.

Původně jsme se chtěli vracet přes Švédsko, ale nakonec jsme domů jeli opět přes dánský Hirsthals a bivakovali na našem kouzelném místě za dunami. Byl úplněk a z lesa nás pozoroval pár žlutých očí. Já si myslím, že to byl vlkodlak, Tomáš tvrdí, že to byla srnka...

Všichni to víme - v Norsku je zatraceně draho, počasí bývá nestabilní a především na jihozápadě „občas“ prší. Taky free camping, pokud chcete místo jen pro sebe, je zde o dost náročnější, než na co jsme byli z minulých let zvyklí. Ale Norsko je především země vody a tisíců odstínů modré, překrásné a stále se měnící scenérie, kterou jinde v Evropě nenajdete. Fascinovaly nás jejich elegantní mosty, elektrické trajekty přes nádherné fjordy a domky se střechami porostlými trávou. Máme 1000 důvodů se vrátit.

A co je zatím v plánu na příště? Ledovec Svartisen, pobřežní silnice Helgelandskysten se šeti trajekty, cesty Jotunheimvegen a Grimsdlasvegen, půlnoční slunce, treky na Lofotech a Senje, poloostrov Varanger...no, ale hlavně ty strašně dobrý sledi v remuládě, takže kdybyste jel teď někdo náhodou do Norska, tak dejte vědět a domluvíme se :).